Diskuze prosím zde http://www.upramene.cz/forum/viewtopic.php?f=70&t=2819
Došlo k tomu tak, že jsem se po letech důkladně vrátil k uvedené události a maje možnost si na Googlu vyndat satelitní obrázek, což jsem doposavad neudělal, hluboce jsem se zamyslel nad tím, jak moc jsem tuto “záhadu” doposud nedocenil. Tenkrát jsem nevěděl jakým terénem jsem vlastně prošel a podívaje se, co vše tam je, i když možná ne vše, co tam bylo před skoro čtyřiceti lety, ale skaliska a stormy určitě, mělo by mne mrazit v zádech. Nemrazí. Naopak z toh mám prasečí radost a jak se na to podívám, rozlévá se po mě blaho. Kdybych býval tenkrát tušil do čeho se pouštím, nejpíš bych to řešil přespáním v trávě. Osud chtěl jinak a jsem mu za to neskonale vděčen a dodatečně mu již po několikáte posledních pár dnů děkuju.
O co mi však jde nejvíc je v podstatě to, že mi s touto rekapitulací dochází jedna velice zásadní věc, kterou jsem tušil, ale o které jsem se nedokázal nějak ujistit nějakým konkrétním a analyzovateným způsobem, mit to tk říkajíc před očima.
Cíl.
Cíl je tím nejdůležitějším co psychologicky máme. Pokud není cíl, a vlastní zdraví není cíl, není pro co žít a veškeré uzdravování se je přechodné. Jak vlastní zdraví, tak i třeba získání schopnosti ESP je jen prostředkem k tomu, abychom se dobrali nějakého definitivního cíle, i když ten cíl nemusí být nějak zakotvený v čase, nebo v dosažení nějakého definitivního výsledku. Může být i částečný, jako je schod schodiště. Nejspíše jím může být i nový způsob života, který pro nás získá význam a který chceme provozovat, kterého si můžeme spolu se sebou samými vážit, který nám i druhým přináší to, co nám chybí, pocit spokojenosti, užitečnosti, štěstí a lásky k sobě samým stejně jako ke druhým. Jde o naše skálopevné rozhodnutí si vybrat ze všeho co je považováno za boha, za informace a universum a jak tomu chce kdo chce říkat, což zahrnuje i zlo a lži a fantazie to, co jednoho krásného dne udělá z nás is z universa a hlavně této naší matičky Zemičky opět ráj.
Už i ten malinký kousek v nás je veliký pokrok i přes to, jak by nám ten dibec mohl připadat malicherný. Není malicherný. Je stejně důležitý jako každá kapka vody v oceánu. Čím je čistší každá ta kapka, tím je čistší i oceán. Je tedy řeba kapat, ne zkapat.
Použití ESP mi není cizí. Setkal jsem se s tím jevem v životě mnohokrát na vlastní kůži. Časem ještěaj přihodím další. Jeden z nejvýznamnějších zážitků jsem si prodělal během dovolené, kdy jsme si s mým kámošem Michalem sjeli na kanoi Otavu a pak ji hnali dál po Vltavě s cílem Praha. Bylo mi myslím 19, takže rok 1979. Přenesli jsme přehradu na Kamýku, vlezli do tenkrát vynikající čtyřky hospody hned pod přehradou, vyžrali jim kuchyň a vyrazili zase na cestu. Hned pod hrází jsme chytili vlek se třemi studáky, Puckem, Monikou a Barabarou na motorové kajutové lodi a ti nás zatáhli na konec zátoky Musíku na levé straně Slapského jezera (proti proudu). Tam jsme zakempovali, poklábosili a zapakovali na noc.
Barbora musela druhý den dom a Pucek s Monikou že ji zavezou na Slapskou hráz na autobus. Že jsme byli s Michalem vyžraný ze zásob, ale nechtělo se nám tahat kanoi, sklouzl jsem se Puckem a děvčaty na Rabyni, kde jsem v hospodě (byla neděle a krámy zavřený) ponakoupil litránek Bechera, něco hotových řízků a bochník chleba. Pucek s Monikou vyložili Barbaru a na Rabyni mne zas vyzvedli a jedeme zpět.
Jenže po chvilce plavby se ozvala z motoru řacha a bylo po cestování. Rozškubnul se univerální kloub na hřídeli a bylo zaděláno. Odpádlovali jsme kouda za Rabyní ke břehu, Pucek se dal do spravování a že ještě někam doleze zatelefonovat tatíkovi o nový kloub a já se dal do mávání a skákání stopuje kolemjedoucí lodě. Že nebyl moc provoz, po dost dlohé době mně přeci jen nějaký člověk vyzvedl a dovezl mne na 105tý kilometr. Vyhodil mně na špici Masníku (na fotce bod 1) a jezera, anžto už se stmívalo a nemaje na lodi světla musel do přístaviště.
Tak tam v půl desáté večer, jak mi dotyčný sdělil, stojím u voděnky. Hvězdičky už osévaly oblohu a já v triku, kraťasech a polokeckách s plastikovou bílou taškou v ruce zapřemýšlel „Co včul“? No, co včul. Vyrazil jsem po neudržované louce do kopečka nad útesy. Tam jsem ještě našel v šeru starou dřevařskou cestu o které jsem věděl z minulých dovolených, ale ta už se topila v lese a vleza na ni, jediné, co jsem byl schopen vidět byla poněkud klikatá hvězdná dráha světlejší oblohy mezi korunama. Té jsem se chytil a opartně našlapuje a koštuje tvrdost země, což znamenalo cestu, jsem ji s volnou rukou před sebou tápavě sledoval snad 150m. Zde se přede mnou otevřela divoká louka nesekaná, asi tak půl fotbalového hřiště. Hvězdy ji skrápěly svým stříbrným dechem zatímco černí duchové keřů, obklopeni borovou palisádou, na ní hráli kopanec. Že už jsem si nebyl moc jistý svým směrem, vyrazil jsem do prava pod silný tušením, že bych měl narazit na okraj strmého srázu.
Došoural jsem se ke stromoví (někde v bodě 2) a začalo být jasné, že není hluboké, protože se mi objevly jednotlivé kmeny rozeznatelné na světlejším pozadí. Sekl jsem s nákupem do vysoké trávy a po dalších dvou krocích jsem zaklel jak pohan, jak jsem se opřel kolenem o balvan. Ty borovice, jak jsem právě zjistil, rostly spomezi žulových drobečků velikosti ledničky. Proplazil jsem se pár metrů touhle změtí drža se balvanů a kmenů, než se mi kdesi hloboko pod nohama zatřpytily vlnky hnané večerním vánkem. Fajn. Od jezera jsem se tedy tutově nevzdálil a měl jsem pocit, že mám celkem nalajnovaný směr. Vyškrábal jsem se z tama zpět na paseku, sebral nákup a došoural se více méně tam, kudy jsem na mýtinu přišel. Zastavil jsem se a natočil směrem, kudy jsem se hodlal vydat dál.
Hádal jsem, že mám za sebou tak čtvrtinu cesty a do hlavy se mi drala docela rozumná a silná touha si vyšlapat v trávě pelech, nacpat se řízkama, popovídat si Becherem, pokouřit a přespat a na další cestu vyrazit až ráno. Byla báječná, tichá, tajemná a teplá srpnová noc. Měsíc ještě spal, ale na hvězdnou klenbu jsem si mohl skoro šáhnout a měl jsem tam vše, co si jen člověk může do usínání venku přát.
Jenže, Michal od rána nejedl a asi byl taky dost vyjevený a ustaraný, co se stalo. Jak jsem tak zíral do temnot za mýtinou a přemítal co s tím, vytušil jsem v černé hradbě ještě černější flek. Řekl jsem si „Ejhle díra“ a vyrazil. Díra jak jsem vyšátral se skutečně konala. Byla nejspíš vyvrtaná vysokou zvěří krzevá nějaké hloží, i ohnul jsem si tělo a prošátrával se krz. Křáčí nebylo hluboké, možná 3m a jak jsem jím prolezl, narovnal jsem se a vyvaleně zíral do tmy tmoucí. Ani tu bílou tašku, kterou jsem dal před oči, jsem v tom nedokázal nějak registrovat. Jenže celé tělo mi řeklo, že jsem ve vysokém lese. Sice jsem to věděl i jinak, ale ten lesní pocit tam byl. To přeci známe i když jdeme na houby, že jo. Tedy já to znal a znám určitě.
Jaksi mi došlo, že rozumem a smyslama to cestování už dál nevyřeším. No, vlastně jsem to rozumem a smyslama vyřešil, ale to si uvědomí jen málo lidí. Oni jeleni a kanci taky po lesích v noci běhaj, dovedli to indiáni a neviděl jsem důvod, proč bych to neměl dokázat udělat taky. Učinil jsem tedy rozhodnutí. Řekl jsem v duchu tělu, že teď už to je jen na něm a že mně musí dovést do ležení bez mého vědomého přičinění, navigovat a hlavně mne upozornit, kdybych si měl naběhnout do stromu, nebo se přerazit, či dojít nad sráz. Na Ostromečí stával kříž a možná ještě stojí a nebyl bych první kdo schrástl z těch útesů do jezera. Dal jsem tělu snad minutu času zatímco se můj pocit lesa držel. Pak jsem vykročil stylem Praha – Prčice rovnou za nosem do „nevidím“.
Nekoukaje v pravo v levo, vlastně vůbec nikam, ty oči jsem měl už vypnuté tmou a zíral jsem spíš ze setrvačnosti jen před sebe. Soustředil jsem se v duchu a myslí na případné varování těla a na nožičky v případě, že snad bych brknul, či co. Kudy? Nemám tušení. Jak daleko? Nevím. Hrnul jsem se hádám snad kilák a půl, možná dva a pokud jsem byl schopen poznat tak po rovném a na jehličnatý les dost tvrdém. Pak začala zem velice znatelně klesat a donutila mě brzdit. Na téhle štaci jsem učinil dva hlubší kroky, natáhl jsem si při prvním mírně záda v kříži, ale tělo žádné nebezpečí nehásilo a nevěnuje schodkům pozornost jsem mazal dál. Po snad 15 - 20 minut cesty z kopce se ze tmy vynořily kmeny borovic pozlacené září táboráčku a po minutce už jsem stál vedle Michalova ohýnku na břehu Musíku. (bod 3) Bylo 11.03.
Poněkud vyjevenému příteli jsem stručně nastínil k čemu došlo a že jsem došel ze sto pátého kilometru. Jak, to jsem stejně nevěděl a on se na detaily nevyptával. Dali jsme v tichosti gáblík a šli na kutě.
S laskavým pozdravem, Slávek.
krokodýli ji mezi všemi obratlovci nemaj.
mi na dlaň 
Odnesl jsem ji k javoru, dal jsem nad ni tak 15cm levou dlaň, rozehřál jsem ruce a přál jí, aby nabrala sílu a vzpamatovala se. Po asi 10 minutách, jak tak po mně pokukovala, se zvedla na nožičkách, načepýřila a hrcla zpět. Za minutku znova a zase hrcla zpět. Za minutku znova a odfrčela na javor 
