vlákno čisté - poo.
Mám téměř 3/4 života za sebou a teprve nyní, kdy mne k tomu donutily zdravotní potíže, stejně jako spoustu jiných přátel navštěvujících toto fórum, jsem si našel čas k zamyšlení nad tím, jak jsem žil. Postupně přicházím na to, že ač jsem byl přesvědčen o své neomylnosti prakticky ve všem, tak ve skutečnosti to bylo jen mé zbožné přání. Někde jsem četl, že člověk by měl přicházet na svět starý, se svou celoživotní moudrostí a postupně pak mládnout. Mohu jen konstatovat, že asi na tom něco je.
Chci Vám zde předložit něco, nad čím bychom se měli všichni zamyslet. Je to pro dobro nás všech. Musím dodat, že vše jsem odněkud okopíroval a ani nevím, kdo je autorem. Za to se stydím a omlouvám. Myslím si však, že se to do vlákna ZDRAVÍ opravdu hodí
Bude to na pokračování, tak se svými závěry nespěchejte. O DUŠEVNÍM ŽIVOTĚ ZVÍŘAT
Sv. František z Assisi je světově proslulý svým výjimečným životem, ztělesňujícím opravdovou lásku k bližnímu. Jeho soucit platil ve stejné míře všem Božím tvorům. Zasazoval se stejně důrazně o blaho zvířat jako o blaho lidí. Jednou uviděl sedláka házet kameny na hejno havranů, kteří seděli na velké jabloni. "Proč to děláš?" zeptal se František sedláka. "Tihle prokletí ptáci mně sežerou celou úrodu jablek", odpověděl sedlák vztekle. Nato se František obrátil k havranům a promluvil k nim. Vypravoval jim, že za nedalekými pahorky je pole obilí, které není obděláváno a kde se mohou dosyta nasytit. Havrani odlétli a sedlák se s úžasem díval za Františkem, který se dál ubíral svojí cestou.
Přeji si, aby se všichni lidé jednou naučili setkávat se se svými bližními ze světa zvířat s takovým porozuměním. Přeji si, abychom jako tento sedlák pochopili, že naše štěstí a štěstí zvířat jedno jsou a představují v nás všech vnitřní sílu, k jejímuž rozvoji musíme jednat s láskou a moudrosti.
POMNÍK BOBBYMU
Všude na světě můžeme vidět pomníky známých osobností. Zřejmě nám mají připomenout zvláštní vliv těchto osobností na dějiny. Stejný záměr vedl také ke stavbě pomníku na náměstí Greyfriar Square -veřejném místě v hlavním městě Skotska -Edinburghu. Tento pomník je ale zvláštní tím, že nepřipomíná žádného člověka, nýbrž skotského teriéra jménem Bobby.
Bobby byl pouliční pes bez pána, s nímž, jako s většinou jeho spolutrpitelů, lidé špatně zacházeli a který si musel svoji potravu vyhledávat na smetišti. Jednou se však nad ním slitoval místní starý a těžce nemocný muž jménem Jock. Sám pro něho nemohl udělat víc, než mu koupit oběd v restauraci. O něco později Jock zemřel. K procesí za rakví se připojil i Bobby a po pohřbu si sedl vedle hrobu svého zemřelého dobrodince. Zaměstnanci hřbitova se ho pokoušeli zahnat nejprve kopanci, později i házením kamenů, ale Bobby statečně bránil svoje místo. Od té doby opouštěl svou "hrobní stráž" pouze jednou denně odpoledne, aby rychle našel něco k snědku. Jinak seděl s neotřesitelnou věrností vedle Jockova hrobu ve dne v noci, v létě v zimě 14 let. Když zemřel, byli lidé tak pohnuti velkou vděčností malého psíka, že vzpomínku na něj zvěčnili pomníkem./ll/
Nejen lidé z Edinburghu, ale my všichni se můžeme od Bobbyho naučit něco důležitého: zvířata jsou schopna stejně obdivuhodných citů jako my lidé. Zvířata pociťují lásku, odevzdanost, věrnost, ale též bolest jako my. V našem antropocentrickém světě máme tendenci vidět lidi jako něco mimořádného, čemu jsou podřízeny všechny jiné formy života. Tento názor platí mj. kvůli předsudku, že chování zvířat je ovlivňováno výlučně instinkty a vrozenými vzory pro přežití.
Hluboko sahající duchovní podstata duše -je našim bližním ze světa zvířat většinou upírána. Přitom stačí trochu pozorovat -očima a srdcem -abychom se poučili o něčem lepším.
Neberte to nikdo osobně, ale tohle je realita. Nikdo nebude držet krávu s menší užitkovostí, než je 6000 litrů.
