Psychické příčiny nemocí a jejich odstraňování.

[kachna]

... Dokud neodpustíme, nebudeme volní a svobodní...

Máš pravdu, Poo, ale i z vlastní zkušenosti vím, že jen odpustit nestačí. Byla jsem přesvědčená, jak dokonale jsem odpustila, ale teprve, když jsem si "vyčistila" všechny nepříjemné pocity a myšlenky z té situace, člověka... dostala jsem vnitřní klid a svobodu. Odpuštění je základ, s tím souhlasím, ale bohužel nestačí, aspoň u mě to tak bylo.

[kachna]

Ahoj, možná jste už slyšeli, mně se jeho povídání moc líbí. (Konstelace jsem sama vyzkoušela, pro pochopení vztahů a sil jsou úžasné.)

[Vlčice]

Mně to věčné nabádání k odpouštění nějak nesedí. Pokud mi někdo ublíží, tak si to s ním vyřídím a psychická traumata se nekonají.
Většinou ubližují ti, kteří "mají problém". Ten většinou tkví v tom, že mají strach si vyřídit křivdu tam, kde vznikla
a svoje traumata si vybíjejí na slabších.
Detailněji o tom pojednává taoistická filosofie.

[poota]

Mně to věčné nabádání k odpouštění nějak nesedí. Pokud mi někdo ublíží, tak si to s ním vyřídím a psychická traumata se nekonají.

Ono to odpouštění není o tom, jestli mám pravdu já nebo protějšek a ani o tom kdo komu vlastně ublížil nebo ukřivdil a jestli má ten protějšek na nějaké odpuštění vůbec nějaký nárok. Dokonce je mnohem těžší odpustit někomu vyloženě zlému, který nám ublížil zcela záměrně a uškodil třeba nejenom nám osobně, ale taky zároveň našim blízkým.
Je potřeba si uvědomit, že někomu neodpouštíme proto, abychom nějak usnadnili život jemu - ostatně dá se říct, že právě na něj naše odpuštění nebo neodpuštění má zcela zanedbatelný vliv. On si prostě jde dál svým životem a svým směrem a naším odpuštěním žádnou výhodu nezíská.
Kdo může tím odpuštěním něco získat jsme jenom a hlavně právě my sami. Nejde jenom o to, jestli si to s někým můžeme a nebo dokážeme "vyřídit" a nejedná se ani o nějaká traumata, která by nám to snad způsobovalo nebo v nás zanechávalo. Jedná se o to, že dokud dotyčnému neodpustíme, tak jsme s ním a jeho činem pořád svázáni a nejen že na něj nemůžeme "zapomenout", ale současně si na něj nemůžeme bez nějaké emoce ani vzpomenout. Cílem toho odpuštění je právě naše osvobození se od jakýchkoli negativních emocí vázaných právě na tohohle člověka, protože tyhle emoce škodí právě a jenom nám.
Zdůrazňuji to na základě vlastních zkušeností a taky právě proto, že to na první pohled vypadá dost nelogicky a jaksi i proti přirozenosti lidské, která je náchylná spíš k tomu, aby až do nejdelší smrti žádnou křivdu nikomu nezapomněla a využila naopak každé příležitosti k náležité pomstě za ni. Ovšem žádná pomsta a nebo trest, ať už naše a nebo Boží, nedokážou zrušit naši vazbu a osvobodit nás od těch negativních emocí.

Zdravím - poota

[Slavek Krepelka]

Mně to věčné nabádání k odpouštění nějak nesedí. Pokud mi někdo ublíží, tak si to s ním vyřídím a psychická traumata se nekonají.

A co uděláš, když ublížíš sama sobě? Jak poznáš, že to ublížení Tobě nebyla jen tvá mylná interpretace události? A co s křivdami z dob, kdy jsi se bránit nijak neuměla, či nemohla?

Většinou ubližují ti, kteří "mají problém". ...

Pokud jde o záměrné ubližování, či z bezohlednosti, je to nikoliv většinou, ale vždy.

Odpuštění je jen formou sebeuklidnění a existují i jiné, jak se zbavit i vědomých, ale hlavně podvědomých vnitřních konfliktů. Ono nejde jen o nějaké křivdy a popř. špatné svědomí, a na ty ostatní je odpouštění naprosto mimo mísu. V podstatě jde o to zbavit naprostou většinu svých vzpomínek, ať již zážitků, nebo naučených "vědomostí", popřípadě závislostí a utkvělých představ, jakékoliv důležitosti. Jakmile se toto začne dařit, tichne kakofonický orchestr emocionálních nábojů panující naší osobní mentalitě, jimiž na tyto události minula opakovaně a zbytečně plýtváme. Věčným přehráváním výpotků tohoto našeho vlastního rozladěného orchestru protichůdných emocí si sami sobě opakovaně znepřijemňujeme život, s tím také životy svých bližních a především těch nám nejbližších. No a ten "příšernej Janáček" se nám jen vrací a většinou zesílený, a vyčerpává a deptá nás psychicky i fyzicky. Tohle věčné plýtvání konfliktními emocemi, svázané prakticky se vším v naší minulosti, nás také odvádí od přítomnosti a konec konců i plodné budoucnosti, protože nám zoufale bere možnost svou celkovou ujednocenou emocionální sílu soustředit jen na jednu emoci a záměr, vhodné pro přítomný okamžik. Díky tomuhle balastu, který sbíráme do té naší káry jak putujeme lety, nám také s věkem mizí nejen "řádné", ale i "mimořádné" schopnosti.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[Slavek Krepelka]

... z vlastní zkušenosti vím, že jen odpustit nestačí. ...

Vskutku.