
Jinak myslím, že vidět permanentní magnet jen jako dokonalou pružinu je zjednodušené, omezuje se to jen na vnější projevy. Pružina se dá stlačit nebo natáhnout, ale magnet má svůj vnitřní život na subatomární úrovni a na ten máme možnost se napíchnout. Elektrony (o nenulové hmotnosti) tam vykonávají práci, protože rotují a tím vytváří elementární magnetické momenty. Jejich znásobení a shodná orientace se pak projevuje jako pole přesahující hranice materiálu. Když pracujeme s polem magnetu, tak se přitom dotýkáme toho mrňavého pracovního procesu uvnitř. Jde tedy o to, tenhle proces napodobit ve velkém.
Soustavy, o kterých jsem psal, musí být složené minimálně ze 3 magnetů: 2 pro běžnou interakci a 1 (nebo více) pro kompenzaci kvůli hladkému chodu.
Nejedná se tedy o přímou interakci magnet-magnet. Ta samozřejmě nemá šanci ani když se magnety tvarují nebo naklápí. Někde jsem tady na fóru četl "nejsou to stříkající pistolky". To je přesně ono. Interakce pouze 2 magnetů znamená postupný průnik od nuly do maxima a zpět. Stejné je to se stíněním pomocí měkkého feromagnetika (odzkoušel jsem s permalloyem). Přitah klade stínítku odpor, zatímco odpuz ho nechce pustit ze vzduchové mezery. A to přesně silou, kterou po nuceném odkrytí získáme přetočením z odpuzu do přitahu.
Nejsem skeptik, ale ten princip musí být sofistikovanější - proto pracuji jen se zmíněnými deformacemi. Je to něco jako magnety bez těla.
Takže stále je co dělat

Zdar a sílu všem!