emoční rovnice

[julietta]

otvaram tuto temu, či náhodou niekto o tom niečo neviete, lebo na facebooku mi to stale vyskakuje.
Aleš Kalina a jeho prednášky.
Citala som o tom niečo a na youtube som pozrela, ale ak ste niekto to absolvoval
môžte sa podeliť o skúsenosti a hlavne efekt z tejto metody.

[NAVAR]

otvaram tuto temu, či náhodou niekto o tom niečo neviete, lebo na facebooku mi to stale vyskakuje.
Aleš Kalina a jeho prednášky.
Citala som o tom niečo a na youtube som pozrela, ale ak ste niekto to absolvoval
môžte sa podeliť o skúsenosti a hlavne efekt z tejto metody.

Měl by to být "zákon zachování emocí", tedy alespoň podle mého názoru. Níže přidávám popis který snad bude k tématu.

Úryvek(y) z knihy Myšlení děj neznámý:

Znal jsem jednoho dospívajícího chlapce, který si vyvodil velký a hrozný zákon zachování emocí: Kolik někomu přibude radosti, tolik z toho bude mít smutku (a naopak).
Zákon je zákon, a nemá smysl vypočítávat nesčíslné důkazy, které jej den co den potvrzují. Výrok onoho chlapce je zvlášť jasný ve svém primárním významu: Přijdeme-li o něco, co jsme kdysi nepostrádali, ale s čím jsme potom spojili svůj ráj, dostáváme se do pekla. Hůře už si uvědomujeme opak. Nechce se nám nějak věřit, že utrpení – zvlášť to marné, zbytečné, bez něhož bychom se dobře obešli – může nám být najednou zdrojem radosti. Jak to?
Člověk, který unikne smrti, je propuštěn z vězení nebo třeba jen důkladně promrzne a pak se mu dostane normálního „přídělu“ života, svobody či tepla, začíná však chápat i výrok: „Blahoslaveni trpící, neboť oni utěšeni budou.“ Je to jako v té anekdotě, jak si chudák, kterému byla jeho maličká komůrka těsná, vzal na mudrcovu radu dovnitř ještě slepici, prase a jiné zvířectvo – a když se jich zas zbavil, zjistil najednou, že má místa dost. To už jsou základy teorie emocionální relativity. Proč tak přilneme k něčemu, co jsme získali za cenu utrpení, nebo proč se líbíme ženě tím víc, čím méně ji milujeme?
Je to jasné: Peklo umocňuje ráj a naopak, míru hodnot určují jenom spolu. „Naučil jste se už mít radost z protivenství?“ zeptá se mě někdo. Ano, naučil. Ale… jenom po určitou mez. V naší vnitřní bilanci rovnováha tak jako tak neexistuje. Zahrávat si se svým peklem, abychom tím získali i kousek ráje, k tomu se rozhodujeme jenom ve sféře relativního štěstí, a i ta nejkrutější záliba v nebezpečí a riziku má své meze. Těm, jejichž ráj potřebuje příliš štědrou podporu pekla, se jednoduše říká masochisté. A je-li pravda, že neexistuje žádná ryzí slast ani ryzí utrpení – je v nich vždycky nějaká, byť sotva patrná příměs toho druhého – je pravda i to, že podíl utrpení na radosti rozpoznáváme líp než to, čím se podílí slast na našich útrapách.

V hlubinném emočním mechanismu mozku je něco jako kyvadlo. Čím mohutnější je výkyv na jednu stranu, tím víc se pak kyvadlo vychýlí i na druhou. Čím silnější je slast, tím silnější jsou pak i útrapy nutící nás usilovat o její návrat. Kyvadlový princip nacházíme v činnosti nejrůznějších soustav organismu: v dýchání, v činnosti srdce, ba i střev. Je to schéma, jež se s podivuhodnou pravidelností opakuje v biomolekulách i buňkách, i v mnoha jiných, neemočních mozkových soustavách.