Psychické příčiny nemocí a jejich odstraňování.

[hanka]

..Máme svobodnou vůli, což znamená vůli nejen odmítnout discciplinu pocházející zevně, ale také přijmout svou vlastní, což znamená vědomě se naučit zdisciplinovat sami sebe. Je v tom úžasný rozdíl. V momentě, kdy sami sebe vytrénujeme jak psa k tomu, abychom se na místě a bezvýhradně poslechli, což bude fuška, ale jde to zevně tak to musí jít i ze sebe, nutně se musíme naučit obcházet, ze své vlastní vůle a díky svým vlastním rozhodnutím i naše podvědomé, návykové zábrany. .

Tvůj předcházející příspěvek, Slávku, dokazuje, že to máš v hlavě dobře srovnáno a nelze jinak, než ho ocenit.
Tvůj druhý příspěvek ve mně ale zase brnknul na strunu, která nerezonuje s něčím z Tvého názoru a nutí mě odporovat.

Píšeš, že jsi se na sebe minulý týden díval … dle mého názoru se ale pořád díváš jenom svým ROZUMEM. Ve Tvých názorech se neustále promítá pohled rozumu. Duši (cit) sice nepopíráš, ale nebereš na ni (něho) ohledy.. zmiňuješ se o ní jenom jako že existuje, ale její pohled nechceš cítit .. Možná, že tehdy jako 5-leté dítě jsi se bránil ne disciplíně, ale znásilňování
Prosím Tě, můžeš vysvětlit, co si představuješ pod slovem „znásilnění“? Ještě přesněji: rozdíl mezi pojmy SEBEDISCIPLÍNA a SEBEZNÁSILŇOVÁNÍ … ..Hanka.

P. S. Píšeš "vědomě se naučit zdisciplinovat sami sebe" - trénovat nás a vyžadovat disciplínu bude KDO (nebo CO) v nás a na jakém základě, když dobře víme, že už teď si všechny nepříjemnosti vytváříme my sami ...

[jirik.tk]

Myslím si, že asi všichni, kdo hledají tady, nebo i na podobných fórech, mají k disciplině podobný vztah. Kdybychom totiž byli "správně disciplinovaní", chodili bychom k doktorům, nechali bychom si ordinovat pilule ( jedy), řezat do sebe a podobně

Ale ta "jiná" disciplína není až tak k zahození a spočívá v tom, že se snažíme o sebe přiměřeně pravidelně pečovat. Ještě lepší by bylo, kdybychom o sebe pečovali s láskou a s nadšením. Bez rozumné pravidelnosti se to ale neobejde. Tady se mi líbí přístup ajurvédy, která říká, že je třeba její zásady dodržovat tak na 60 - 70 procent. Dodržování na 95 procent už považuje za fanatismus.

Vzpomínám si na hezkou "poučku". Když budete zásady ajurvédy dodržovat, bude fungovat. Když je dodržovat nebudete, bude fungovat též. Ale ve váš neprospěch. My máme tendenci přeceňovat možnosti mysli. Dokáže mnoho, ale má svá omezení. Když nebudu věřit v gravitační zákon nebo si budu představovat, že jsem lehký jako pírko, neuchrání mne to od toho, že když pořádně zakopnu, praštím se, či si natluču nos.

.... Slávku, .... dle mého názoru se ale pořád díváš jenom svým ROZUMEM. Ve Tvých názorech se neustále promítá pohled rozumu. Duši (cit) sice nepopíráš, ale nebereš na ni (něho) ohledy..

Kdysi jsem si pomyslně rozdělil nedělitelnou lidskou bytost na úroveň hmotnou, úroveň vitální, úroveň emocionální, úroveň mentální, úroveň duchovní a na rovinu vztahů. A všechny jsou naše, ne jen některé. Všem je třeba věnovat přiměřenou pozornost. Pak je otázka, kdo jsme to my (kdo je to já)? To je, trošku kostrbatě řečeno, TO, co si uvědomuje, že těch šest vyjmenovaných úrovní má. Není jimi, ale má je.

Příklad: Konkrétní kuřák. Když ho rozeberete, zjistíte například, že kouření mu narušuje úroveň hmotnou a vitální, ale prospívá úrovni emocionální. Uvolňuje ho, uklidňuje ho. Takže mu nelze říct jen tak, aby s tím přestal, protože je to škodlivé. Vůlí a disciplínou to pravděpodobně nezvládne. Musí se prvně nalézt něco jiného, co jej bude uvolňovat a uklidňovat.

[Slavek Krepelka]

.... A když to člověk dělá měsíc, začne postupně ty komáry (co jsou s to umořit i koně) slyšet. ...

Pořád narážím na magické číslo 21 dní, ale mám k tomu výhrady. Je to nejspíše velice opodstatněné číslo, ale za podmínky, že se člověk nedokáže poslechnout a rozhodnout změnit zvyk, nebo víru, což je mentálně jedno a to samé, na fleku.

Slávku, tady to není o změně víry, zvyku či postoje.

Jak, že nejde? Ono je to pravda povětšinou o celých blocích věr a zvyků, ale taky je to otázka časová, na kterou poukazuju. Asi takhle, řekněme, že s těma cukrátkama za odměnu to je zjednodušeně takhle.

Zvyk nám mentálně dá:

a) Toleranci a podvědomé žádání si sladkého
b) žádání si odměny
c) dávání odměny
d) vychovávání dětí atd cukrátkama

To je automatické chování skutečně na úrovni naučení se na kole. Pak do toho vletí nějaká autorita s tím, že cukr nás zabí a máme konflikt zájmů. Specielně s tím cukrem jsem sice neměl problém s odměňováním takovým způsobem ať už sebe, či dětí. Máti tohle nevedla a já tím pádem zvyk neměl. Dokonce mi to u jiných rodin připadalo velice podivné. Nicméně sladké jde i mentálně odstřelil na fleku jedinným rozhodnutím, a ačkoliv je pravda, že sem tam když už to doma je si dám třeba zmrzlinu, nesladím a sladké vůbec nevyhledávám a spíš se mu vyhýbám. Tady se mi to povedlo bez jakýchkoliv štráchů a žádný konflikt jsem z toho neměl a nemám.

To je ale vyjímka a ty zvyky se skutečně mění obtížně (a odhalují), proto píšu, že těch 21 má své veliké opodstatnění, ale s výhradou, že se dá určitě natrénovat tyhle věci řešit s okamžitou platností. Samozřejmě zde hraje roli i složka fyzické závislosti, ale je také mentálně překonatelná na fleku. Jde o to, jak hluboko do podvědomí se dostane vědomý mentální vzkaz rozhodnutí, pokud vůbec, s tím, jak je člověk sám k sobě zvyklý se chovat, zda je zvyklý si své prohřešky proti svým rozhodnutím odpouštět, omluvit atd. či ne.

Je to jak se stranou a vládou. "Na co nové zákony, když je uplatňuje stále stejný kriminálník?" Ta strana a vláda je vůbec výborná analogie. Vláda nic nezmůže i kdyby nastojtě byla složena z těch nejčistších lidí, dokud by nezměnila celý úřednický aparát, což může vzít těch 21 dní, ale dá se to i na fleku. Záleží na tom, jak si stojí v kramflecích a jak by dokázala rychle sehnat jinak a lépe fungující náhradu. Je docela dobře známo, že nešťastná láska se velice rychle, ba až okamžitě vyléčí láskou novu. Člověk to staré docela lehce vytlačí novým, pokud o to nové stojí, pokud považuje to nové řešení za přínosné do budoucna a hlavně je s ním citově ztotožněn. Tady třeba narážíme na problém kuřáků, kdy je jim nabízeno, nebo si sami nabídnou náhražky kouření, které vůbec za přínosné považovat nemohou, ať již jde o žvýkání, čehosi, nikotinové náplasti a podobně. Tam není emocionální vazba a taky to není trvalý plán do budoucna. Proto to neleze jako mentální příkaz dolů fyzickým aparátem orgánů a buněk a moc to nepracuje a definitivně ne okamžitě, i když se sem tam povede.

Rozhodnutí "přestanu s něčím" je nesmírně obtížné a vždy jde o mentální konflikt. Naopak rozhodnutí "začnu s něčím co bych daleko radši namísto čehosi", co to předešlé vylučuje, je jasná výhra. Je to jako vyměnit vládu s tím, že ta nová už má připravený i celý, byť i velice jednoduchý, ale účinný aparát už v momentě výměny.

Pokud je to boj, o kterém mluvíš Ty, který samozřejmě znám sám u sebe jako asi každý, nedostane se příkaz na fleku do podvědomí a o to jde s těma 21 dnama (a třeba taky rokama). Proto jsen napžříklad neměl problém se zbavit sladkostí. Nebyl jsem na nich závislý mentálně vůbec, akorát jsem si dal s chutí do nosu a pil i slazené nápoje. S hulením je to nějak jinak, jsou v tom vzpomínky na mnoho krásných prožitků a taky mnoho blbých, kdy cigareta velice uklidnila a to už se setřeluje podstatně hůř.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[jirik.tk]

Pokud je to boj, o kterém mluvíš Ty, který samozřejmě znám sám u sebe jako asi každý.

Já nebojuji ani k tomu nikoho nenabádám. Mám-li se rád, nepotřebuji bojovat. A když třeba zametám binec ve svém "nitru", tak je to úklid či vznešeněji řečeno prosvětlení. Ale ne válka.

[Slavek Krepelka]

... Tvůj druhý příspěvek ve mně ale zase brnknul na strunu, která nerezonuje s něčím z Tvého názoru a nutí mě odporovat ...

To je dobře. nutí to k dalším zamyšlením.

Ve Tvých názorech se neustále promítá pohled rozumu. Duši (cit) sice nepopíráš, ale nebereš na ni (něho) ohledy.. zmiňuješ se o ní jenom jako že existuje, ale její pohled nechceš cítit ..

Na pohled té duše se těžko dá brát ohled, když máme naši komunikaci s tou duší velice oslabenou právě našimi nučenými podvědomými vírami, falešnými a lživými vědomostmi a zavádějícími zvyky, které jsou vzájemně v mnohém konfliktní a tím nás matou. Tou sebedisciplinou se ale dá hodně změnit, pokud míří k tomu se od takových závislostí distancovat. To lze rozumově, jenže ten rozum k tomu musí mít podmínky. Nemáme ho od toho, abychom na něj káleli, ale abychom ho správně používali a zmatený rozum je celkem nepoužitelný, což se nám zde projevuje dnes a denně a také se to projevuje na nás.

Zopakuju tady Rangers:
Když duše zůstává němá, odpověď dluží i cit
i když hra pravidla nemá, rozum měl by je najít ...

Dá se to řešit i výměnou za nějakou novou víru, což dost lidí má pocit že udělaj když přejdou řekněme z křesťanství na Budhismus, ale je to sázka do lotýnky a záměna jednoho egregoru za druhý. Je to jako když člověk drží v ruce mapu s tím, že se chce dostat do Budějovic a neví při tom kde je, ale jenom to, tam kde je nechce být a mapa ani Budějovice neukazuje. Pak hold zapíchne někam prst, kde se mu to intuitivně, či barevně nejlépe líbí a dál se doptá. Rozum je od toho se na mapě světa, nejen řekněme Německa najít a vybrat si nejrozumnější cestu, aby se nepotácel bažinama kudy ho nohy ponesou, i když se taky může docela povést.

Možná, že tehdy jako 5-leté dítě jsi se bránil ne disciplíně, ale znásilňování Prosím Tě, můžeš vysvětlit, co si představuješ pod slovem „znásilnění“? Ještě přesněji: rozdíl mezi pojmy SEBEDISCIPLÍNA a SEBEZNÁSILŇOVÁNÍ … ..Hanka.

Ta disciplina a znásilňování jde poněkud ruku v ruce. Jeden příklad z věcí, které jsem považoval za znásilňování mého já, bylo se učit "co tím chtěl básník říci". Mohl jsem se protože ten kantor věděl kulový, já věděl kulový a jen básník snad tušil, protože povětšinou to bylo o citech a ne o něčem konkrétním, o prožitku. Nicméně disciplina do toho taky šahá, protože ode mne bylo požadováno se takový kráčoviny nějak učit, místo aby bylo ponecháno na mně, co si z básně vezmu já, pokud tedy něco. Docela mi to na dlouhý čas poezii znechutilo. To je jen jedno z mnoha.

Za sebedisciplinu považuju to co je třeba se naučit konat, aby se člověk dohrabal co nejefektivněji k tomu, kam se chce dostat, aby si při tom ale nepořezal pacinky, takže aby si zároveň nešlapal po duši, po svých dalších niterných touhách a přirozenosti. V podstatě nahradit rušivé návyky a vymyšlené (lživé) vědomosti o skutečnostech tohoto světa co nejdůkladněji skutečnostmi, tedy reáliemi. Zhruba se dá říct, pokydlit návyky a víry, které na nás naroubila společnost a které ná nevyhovují s tím, že co nám vyhovuje, aspoň zatím, si ponecháme. Jde i o způsob myšlení a hlavně neodmítat nové vědomosti, ale proštudovat a pak se teprve zařídit.

Znásilňování je aktivita, která jde proti naší citové přirozenosti ať již je pácháno kýmkoliv a většinou toho, co jsme přijali od cizích jsme v podstatě znásilňován neustále, i když povětšinou podvědomě. Je to brouk v hlavě. My si sice vědomě apodvědomě ubližujeme sami, ale na základě cizích informací a ne na základě našich vlastních zkušeností, které s takovými informacemi souvisí. Proto ty nemoce. Jde o to nejít proti svým intuitivním touhám a nenechat si zabránit si je začít plnit tím, že nové poznatky zamítáme na fleku dříve, než víme o co kde. Sebedisciplina nutně musí být zase v souladu s těma našema touhama, ne s tím, co nám kdo nabulíkoval, jinak se člověk skutečně i znásilňuje. Co píšeš níže o tom že si ubližujeme sami celá pravda. Ubližujeme, ale díky tomu na čem stavíme a stavíme převážně na lživých a nepodstatných abstrakcích které do nás společnost navalila, ne na vlastních zkušenostech a na stávajících faktech.

P. S. Píšeš "vědomě se naučit zdisciplinovat sami sebe" - trénovat nás a vyžadovat disciplínu bude KDO (nebo CO) v nás a na jakém základě, když dobře víme, že už teď si všechny nepříjemnosti vytváříme my sami ...

Vytváříme, ale nejsme moc na vině. Toje právě ten problém s naší šílenou (zmatenou) rozumovou složkou, která nám cpe do podvědomí (buněčné paměti, těla, je jedno jak to člověk nazve) zvyky/víry a zavádějící informace, místo současných faktů, což jsou jenom události, které se kdy staly. To se pak neustále pere s naší přirozeností.

Jedinná cesta jak se domluvit sami se sebou je skutečně se dohravat k vnitřní ESP komunikaci našeho vědomí s tím tělem, se kterým je duše prolnuta (včetně aury) ale se kterou máme problém se vědomě domlouvat, protože to naše vědomí není v podstatě naše a funguje nám hlavně jak rušička a není to náhoda, je to úmyslné. To je biblický had a strom (falešného) poznání. My z té komunikace jsme schopni jak jsme dostat jenom nějaké pocity, ale ty pocity jsou ohromným souhrnem detailních informací, které nejsme schopni z té řeky vylovit a ovráceně nejsme schopni vytvářet reality nové. Tam je třeba se tam nějakou cestou dohrabat, nebo na té cestě umřít, ale hlavně se nezastavovovat.

Podívej se třeba na tehle průser.
Všichni jsme vycvičení k tomu si spořit, ba i hrabat na dobu, až budeme "starý" a nemocní, nějak se na to zajišťovat. Co jako myslíš že se s náma děje jakmile dozráváme do nějakého věku, kdy se přesně toto lidem začíná dít a hlavně proč? Protože to máme od mládí naprogramované v podvědomí. Jó, kdybychom byli naprogramvaný si šetřit na dobu, až si bez nějakého dření budeme moc splňovat kdejaké příní, ce se ještě chceme naučit a co si v plném zdraví užít, tutově to "stáří" dopadne dost jinak.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[julietta]

zaujimave uvahy podvedomie je teda riadny labyrint ťažko trafit do tej spravnej uličky

[Slavek Krepelka]

.. ťažko trafit do tej spravnej uličky

První krok je vůbec na to dojít, jak moc to podvědomí s náma cloumá. Druhé je začít si všímat co nám vadí, co neradi děláme, na co neradi myslíme, kam neradi chodíme, proč se strefujeme do druhých a jakým způsobem atd.

Je třeba si začít všímat svého chování a jak člověk narazí, začít dolovat proč a něco s tím udělat, pokud je za tím kostlivec. Tady na to maj pořekadlo "Let Go And Let God" = "Nech to plavat a nech to na Bohu" To opusť znamená kompletně, bez jakýchkoliv podmínek. Jde o to, že pokud máme pocit že nám někdo něco, nechte na bohu, ať se s ním srovná po svém a do té minulosti se nevracejte osobně citově závislí. Na vaši budoucnost to má jen negativní vliv. Tohle popisuje dobře Pan Petr Velechovský.

Další je ale taky zadat kam se chce člověk dál dopracovávat. Hele, jako malej kluk jsem měl dost blbou tendenci se koukat do zadu iďa s matinkou za ručičku, než jsem přišel na to, jak jsou lampy zatraceně tvrdý. Ona totiž zase dost čučela do výloh a ne na to, kam čučím a kudy jdu já akde je jaká lampa. Nikoho by snad ani nenapadlo řídit s očima zapíchnutýma do zpětného zrcátka. Přitom mentálně to podvědomě děláme furt a tím stojíme na místě, protože jet si nedovolíme a pokud ano, tož skoro okamžitě narážíme a hned zase hupky dupky na brzdu.

Je třeba si zadat nějaký cíl, přesvědčit se že stojí za to se snažit a začít nějak pracovat na tom se k němu dopracovat. Lze si udělat více méně Goeblsovinu nebo Budhovinu. Ten Proctor je už šestý případ, co na tenhle přístup narážím, kromě toho, co do nás denně drní media, která nedělají nic jiného, než že nám to podvědomí pěstují k obrazu svému jak opakováním jednoho a téhož, byť i různými způsoby a slovy, tak matením. Člověk si musí dobře spočítat, co je prospěšné jemu a jeho životu, jaké konání a jaké informace a na ostatní hodit bobek, specielně na to, na co nemá momentálně pražádný vliv. Vliv přichází teprve tehdy, když člověk sám sebe překope k lepšímu a užitečnějšímu. Jak si člověk zvykne se vrtat do druhých, zapomíná na sebe a do smrt se zabývá tím, co vůbec není jeho život a navíc neustále podrážděný až nakrknutý. No jak má být zdravý, když pro sebe mentálně nic nedělá? No a s tím opakováním do bezvědomí, vlastně podvědomí.

a) Ten Goebles (stoktrát opakovaná lež ...
opakované se dostává do podvědomí a vytěsňuje z něj vše, co proti tomu novému stojí, co s tím nesouhlasí. Jedna věc může vytěsnit mraky jiných.
b) Budhistické motlitební mlýnky. Nejde o to jak funguje mlýnek. Jde o to, že člověk myslí na to, co dal na mlýnek motat. Ta akco ho nutí. Neuvádí se asi podmínka termínu kdy má ke splnění příní dojít, ale nevím.
c) Wish Machine = Mašinka Přání. Přání napsané na papíře na které bliká někde v ústraní, třeba i na půdě, lampička. Jde naprosto o totéž co dělá Budhistický mlejnek.
d) Bengston s jeho vizualizací a cyklováním splněných přání. Jde o přání zobrazená jako již vyplněná a velice osobní. Jenže mám pocit, že to až tak osobní být nemusí a žedaleko víc záleží na naší nátuře. pokud jsme světospasitelé a nic by nám neudělalo větší radost, než řekněme někoho vyléčit, je to určitě fajn. Jde oto, aby naše přání měla co nejsilnější emocionální vztak k naší přirozenosti
e1) Proctor a nemá to z vlastní hlavy, napsat si kartu s tím, kam se člověk chce dostat a kdy, dát ji třeba do šrajtofle a co nejčastěji si přečíst, co na ní je napsané a aj si to drmolit jak básničku.
e2) Sepsat si jakým člověkem bychom si přáli být s tím, že je to napsané přítomném čase jako "již hotovo" a aspoň dvakrát denně pečlivě přečíst.
f) Norbekov a jeho denní cvičení spojená s datem. kdy má dojít ke splnění.
g) Čínské psychické léčení raka. Opakování s tím, že se již stalo.

Vždy jde o to, že člověk se dá do akce mířící do budoucnosti, zatímco v podvědomí maže minulost, jejíž detaily si vůbec nemusí uvědomovat, ale která řídí jeho přítomnost.

Samozřejmě pomáhá si ty věci do hlavy drnět v dobrém pocitovém rozpoložení, popřípadě v meditačním, ale mám osobní námitku. Ono si něco takového přečíst, když zrovna člověka někdo hodně namíchl, taky pracuje a uklidňí to, protože člověku ihned dojde, jak je to rozčilení naprosto k ničemu. Čím častější opakování, tím líp. S touhle technikou mluvíme o typicky 21 dnech, než se podvědomí konečně přizpůsobí, pak samozřejmě je to dobré poněkud udržovat.

Modlení je prakticky o tomtéž, ale bohužel velice málo lidí si uvědomuje, že bůh pomáhá těm, kteří se sami přičiní. Bůh není dojná kráva, která za nás cokoliv zařídí. Jinými slovy, bůh se nestará o nás, ale krzeva nás a naše akce, rozhodnutí, volby atd. Takže pane bože dej nám nefunguje, pokud nepřiložíme ruku k dílu a hlavně, pokud nevěříme v podvědomí tomu, že pomůže. Taky asi nepomůže, pokud má člověk v hlavě zmatek co vlastně bůh je. Nejde ani tak o nějakou představu boha, jako jde o to, co si člověk z nějakého náboženství vybere za guláš myšlenek a na co si "boha" zredukuje. Proto taky daleko víc zázraků v křesťanství spadá na různé svaté, protože celá komplexní filosofie tohoto obludného náboženství se zdrcne do jdnoduché víry ve svatého a na ten bordel (které každé náboženství uvádí a které ruší svými protiklady), se člověk obracející se k modle svatého vykašle. Ti svatí totiž jsou představováni jako dokononalé dobro, o kterém nelze ani špekulovat ani pochybovat oproti komplexní a komplikované filosofii. Jde o krásné vymydlení mozku, které velice dobře pracuje, pokud se člověk k takové víře skutečně dopracuje. Dá se takhle ale věřit i na dobrého ducha řekněme stromu, nebo šutru, s čímž se setkáváme u spiritualismu. Bohužel to ale nesmírně zavádí od reality. Nicméně je ale lepší být vygumovaný a zdravý, než nabouchaný vědomostma a na scípnutí.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[hanka]

.. rozum ... Nemáme ho od toho, abychom na něj káleli, ale abychom ho správně používali a zmatený rozum je celkem nepoužitelný, což se nám zde projevuje dnes a denně a také se to projevuje na nás...

Já rozum neodmítám, naopak, také ho cpu do všeho . Než něco přijmu, napřed to musí schválit rozum.
To se ale strašně nelíbilo mému etikoterapeutovi, který mě za to peskoval a tlačil mě do toho, abych rozum vůbec nepoužívala (ženy to prý nemají dělat!) .. přestala jsem k němu chodit, protože tohle jsem prostě nedokázala …
Docílil ale toho, že jsem se začala vědomě soustřeďovat na pocity. Dneska mi pocity naskakují automaticky a rozhodují o tom, co přijmu a co ne. Díky tomu jsem se několikrát vyhnula nepříjemnostem. Jestli mám z něčeho špatný pocit, ale rozum je z téhož nadšený (dojde ke konfliktu mezi nimi), tak je to pro mě velký problém – protože ten špatný pocit (z věci, myšlenky, události apod.) mi nedovolí danou věc přijmout. Velice těžko se mi pak vysvětluje, že tu nebo onu úžasnou záležitost nechci, protože z ní nemám dobrý pocit…
No, a nápad, že bychom se měli sebezdisciplinovávat a cvičit jako psi, abychom bez odporu přijali příkazy rozumu-ega (jak to chceš, Slávku, použít na své tělo Ty, aby jsi překonal jeho odpor k životu bez jídla), mi přijde pocitově naprosto nepřijatelný . Je to ale jenom můj pocit ....
Hanka.

[Slavek Krepelka]

.... Díky tomu jsem se několikrát vyhnula nepříjemnostem. .... Velice těžko se mi pak vysvětluje, že tu nebo onu úžasnou záležitost nechci, protože z ní nemám dobrý pocit…

To mi připadá celkem v pořádku. Nicméně, jak rozlišíš co je dáno intuicí a co je dáno naprogramovaným podvědomím? V tom se teď hnípu u sebe. Podvědomí jsou de fakto naprogramované reflexy a to i ve způsobu myšlení, nejen fyzické. Nadšení z nějaké nové informace je vždy způsobeno tím, že se v souvislosti s našimi povědomostmi velice potkává. To ale vůbec nezaručuje, že souhrn našich povědomostí není založen na zavádejících informacích, ze kterých jsme si vytvořili podvědomý obraz reality, naši víru, proti které vše nové porovnáváme. To nám pak samozřejmě vyhazuje výsledky, které s námi "logicky" velice souzní, aj nám vyvolají nadšení, ale výsledek je samozřejmě Tam teda asi zapracovala skutečně intuice. Jenže v mnoha jiných případech nám to podvědomí vyhodí záporný výsledek a okamžitě ho zamítáme, protože z toho nového opět nemáme dobrý pocit a s intuicí to nemusí mít a často nemá nic společného. Jde i o kostlivce.

... No, a nápad, že bychom se měli sebezdisciplinovávat a cvičit jako psi, abychom bez odporu přijali příkazy rozumu-ega

Jak jsi přišla na to, že rozum = ego? Ona to spousta lidí sice tvrdí, ale to jen proto, že na to kdosi, kdo si to dobře nerozmyslel, naprosto mylně došel. Další takoví si tu pitomost krásně a bez promyšlení už jen předávaj, speciálně esoterici, kteří z mé zkušenosti vůbec logicky myslet nedokážou protože se tomu i díky takovéhle blbině bráněj jak čert kříži, čímž přebírají vzájemně své nejlepší bláboly aby z nich udělali módu. Ta se pak dokáže vyvinout aj do společenského povědomí. To aole platí všeobecně o všech filosofických zaměřeních. Někdo namyslí kánon a ovce šlapou podle něj. Čím víc lidí pak nějakou takovou pitomost tvrdí, tím víc lidí jí uvěří.

Vem si to takhle. Mně je osobně a naprosto rozumově jasné, že jako jednotlivci tvoříme společenství a že jenom jako členové tohoto společenství můžeme žít i osobně docela šťastně. To společenství nám k našemu životu a spokojenosti s našimi výsledky dává podmínky k nějakému tvoření a osobnímu růstu a čím lepší podmínky, tím lepší "kukuřice". To mluvím o celé Gaji, nejen o lidské společnosti. Z toho naprosto logicky vyplývá, že stejně jako se musím starat o svoje blaho a růst, musím se starat tak, aby mé starání se o sebe dávalo všemu ostatnímu podmínky si to blaho taky samo tvořit, takže absolutně ne na úkor toho všeho ostatního.

Když se na tohle podíváš zjistíš, že to lze brát jako totální egoismus, protože čím lepší podmímky umožňuji společensky, tím lepší podmínky si umožňuji osobně. Lze tu záležitost ale také brát jako převelikou osobní skromnost, obětavost a ohleduplnost, která s egoismem nemá vůbec nic společného. Teď si holka vyber. Jde o rozumový egoismus, nebo o rozumovou štědrost?

Problém je, že po sobě vrhaj lidi termíny naprosto bez ohledu na to co se za nimi skrývá v dost specifických podmínkách a kterým dost z nich rozumí velice omezeně. Vůbec není třeba něčemu uvěřit jenom pro to, že hodně lidí něco tvrdí jako samozřejmost, nebo to řekl pan president čehosi. Rovnítko mezi rozumem a egem je velice nerozumné a i necitelné. Egoismus, jak si ho většina z nás vysvětlije, je výsledkem mnoha faktorů, mimo jiné:

a) téměř naprostá neznalost celkové situace pozemské sociologie
b) egregor který máme zabudovaný do podvědomí, že naše celkové společenství pracuje na systému konkurence. Je tomu tak pouze částečně a navíc i konkurence není jednoznačný termín. Můžu dělat vše pro to být v kde čem lepší než ti druzí a můžu po druhých šlapat aby mi nepřerostli přes hlavu. Většina Gaia systému spíše spolupracuje.
c) osobní nejistoty, tedy strach ze kterého prýští touha se hmotně zajistit za každou cenu, včetně zajištění potomků, k čemuž stejně často nedojde z různých důvodů.
d) citová zanedbanost vedoucí k osobním nejistotám a bezohlednému egoismu který nebere a nemůže brát v potaz to, co si neuvědomuje, protože to ani neví, což je (a, b).

Podíváš-li se na (c), je v tom zamontovaný strach a strach je taky emoce. Nelze tedy logicky tvrdit, že egoismus je rozumový a ne pocitový. Antisociální chování považované za egoistické opět vychází z emocí a může se jevit intuitivním. U rozumového uvažování jde o to, z jakých emocí člověk vychází, dokonce i na to, na co se jeho intuice soustředí, když používá svou rozumovou schopnost logického hodnocení situace a vyvození co s tím. To rozumové může vycházet jak z príma pocitů a tvořit, tak ze strachu a dalších slabošských nejistot a ničit.

Jsem si vzpoměl na docela dobrou historku.
Dva horolezci se táhli po namrzlém a posněženém, velice ostrém hřebenu hory. Samozřejmě byli na jednom laně. Jeden z nich uklouzl a už letěl. Druhému okamžitě došlo, že jedinným řešením je okamžitě skočit s hřebene na druhou stranu, protože absolutně neměl šanci prvního nijak zachytit namaje sám nic, čeho se chytit. Takhle zůstali viset na laně přehozeném přes hřeben oba a vyškrábali se z toho. Definitivně to byl moment velice "chladnokrevného", rychlého a naprosto správného rozumového uvažovaní. Byla to sobecká záchrana sama sebe? Byla to nezištná záchranná akce prvního horolezce? Podle mne oboje.

... jak to chceš, Slávku, použít na své tělo Ty, aby jsi překonal jeho odpor k životu bez jídla ...

Asi tak, jako lidi překonávaj odpor těla žít bez cigaret a drog a jiných závislostí. Třeba aj tou opakovací metodou, ta vypadá velice slibně, spojenou s nabídkou něčeho daleko vábnějšího namísto jezení. Tohle je jen začátek. Hele Hanko, viděla jsi Strašidla ze Spessartu? Tam má strašačka krásný výrok poté, co se duši zhmotnili. "Jé, tělo, s tím se daj dělat věci!" Emoce Hanko, emoce. Vrazit do toho disciplinování emoce a to pozitivní emoce, těšit se na výsledky a děkovat "bohu" že ná dal možnost se dozvědět a domyslet, stejně jako cítit se vším živým.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[julietta]

Taky asi nepomůže, pokud má člověk v hlavě zmatek co vlastně bůh je. Nejde ani tak o nějakou představu boha, jako jde o to, co si člověk z nějakého náboženství vybere za guláš myšlenek a na co si "boha" zredukuje.

Casto sa stretavam teraz s ludmi, ktorí hovoria, že vlastne ani nevedia , co chcu, co od nich Boh chce, aby robili. Zrejme rovnake sa priťahuje, lebo ani ja akosi neviem, akým smerom ist, ktorý je ten moj spravny, kedy idem s bohom.
Uz dlhsie obdobie prosim boha o to a o tamto, ale nic sa nedeje. Dnes som sa ,neviem, prečo rozhodla dakovat za vsetko, co ma trapi, za noci, kedy nespim kvoli noham, za to, vsetko, čo sa na mna valí a nedokažem vyriesit, za minulost aj za to, co este len pride. A zaujimave, že to slo od srdca, bez akehokolvek nasilia alebo ironie a dokonca som pocitila radost, šťastie. Usiel mi bus, ktorý bezne meska a dnes prisiel skor. Aj za ten som dakovala. Citim sa spokojna, nic ma netrapi... zrazu opat vnimam oblohu, stromy kmasajuce sa vo vetre a teším sa, že prší ... som zvedava, do kedy to vydrží

Jej, Strasidla ze Spesartu.. oblubeny film. to je napad , opat si ho pozrieť

Velice těžko se mi pak vysvětluje, že tu nebo onu úžasnou záležitost nechci, protože z ní nemám dobrý pocit…

tiez si nejak v poslednom čase uvedomujem, že ked sa riadim pocitmi, tak to ide ľahšie. Uz len ked si vyberam pokladnu v Lidli. ten, rad s rozumom, sa vzdy nejako zadrhne a ten s pocitom ide hladko. Je to blbost, ale tak to nejak funguje.

Dnes je svet riadený rozumom, pocity su silne potlačané. Predpovedalo sa, že roboti ovladnu zem, ale to ovladnutie uz je tu, my sme tí roboti.

[hanka]

..jak rozlišíš co je dáno intuicí a co je dáno naprogramovaným podvědomím?

Co jsem vypozorovala, tak když je to dáno naprogramovaným podvědomím, vždycky se pocit objeví i s rozumovým odůvodněním a nejde ze srdce.

Intuice jde jinudy. Vychází jakoby od srdce, vlastně ze srdeční čakry - z těch míst, kde ukazujeme, když říkáme „Já“. Při pozitivní intuici jsou pocity odtud vycházející velice příjemné, až blažené. Když je intuice negativní, cítím z této oblasti nepříjemný pocit, jehož síla závisí na intenzitě odporu – někdy v těch místech cítím až odstrkování nebo hnus a chce se mi utéct ... Intuitivní pocity jsou provázeny nepřítomností jakékoliv myšlenky. V tu chvíli existuje pouze pocit.

Problémy nastávají, když do těch pocitů nacpu rozum. Pak se dostanu do fáze, kdy mám potíž rozeznat, co je intuice a co je naprogramované podvědomí. Proto je nejlepší nic neřešit, jenom prostě vnímat pocity a až následně, jestli mermomocí chci, se pokoušet hledat důvody těch pocitů. Ale stejně pochybuji, že se dá rozumem vysvětlit důvod vzniku negativního pocitu při intuici.

Jak jsi přišla na to, že rozum = ego?

Logicky .. Vím, že rozum není citem. Pak je logicky tím druhým - egem. Je to protipól citu. Netvrdím přitom, že ego je to špatné v nás, stejně jako netvrdím, že city jsou jenom dobré. Víme přece, že obojí může být jak dobré, tak špatné..

"Jé, tělo, s tím se daj dělat věci!"

Ano, film jsem viděla. Dělej, jak myslíš, jde o Tvoje tělo ....Držím Ti palce, aby Tvůj výcvik dopadl dobře.

Hanka.

[Slavek Krepelka]

... Co jsem vypozorovala, tak když je to dáno naprogramovaným podvědomím, vždycky se pocit objeví i s rozumovým odůvodněním a nejde ze srdce....

Možná, pozpytuju, děkuju.

Logicky .. Vím, že rozum není citem. Pak je logicky tím druhým - egem.

Si nejsem jistý jak je ego definováno v češtině. Vrazil do toho prsty soudruh Freud a nadělal v tom jako ve všem pěknou paseku. Klasicky z řečtiny slovo EGO znamená JÁ a JÁ je duše, ne tělo. Rozum patří podle mého nejlepšího vědomí a svědomí vědomé činnosti mozku, tedy mysli, a mozek patří tělu. Duše to jen používá. Ale připouštím, že i duše má svou vlastní schopnost uvažovat, tedy nějakou mysl. Jen to nějak nejsem schopen spolehlivě ani vyvrátit, ani potvrdit. On navíc mozek taky pracuje i na emocionální úrovni. Je to dost komplikované.

Nějaký můj kámoš mne leta trápil připomínkama, že moje mysl není moje. Leta jsem se tím netrápil a považoval to za velikou podivnost, že by to tak mělo být. Až co jsem se začal hrabat ve zdraví a dostal se dost i na tohle téma, eventuelně mi došlo, že měl zatraceně recht. 99.9% všeho, co mysl vědomě nějak zprostředkovává, co nám ukládá do paměti a zase z ní loví a elaboruje s tím, pochází z nějakého vzdělání a jde skoro výlučně o názoŕy druhých lidí, přinejlepším popisy jejich nějakých zkušeností, což z nich činí zase jenom přeludy podobné skutečnostem. Jedinné, co v naší mysli je naše, jsou naše osobní zkušenosti a i ty jsou poněkud zkreslené tím, jak na ně s odstupem času pohlížíme přes cedník mysli. Mysl je cokoliv, jenom ne Já a není naše ani z jednoho procenta. Je to souhrn příšerné hromady abstrakcí, jejichž souhrn z nějakého podivného důvodu považujeme za naši realitu a venkoncem za sebe, které se v hlavinkách snažíme nějak logicky hodnotit. Jenže logika a abstrakce jdou dohromady dost blbě, a co vůbec nejde dohromady jsou fakta a abstrakce. Co se mne týče, pouze skutečé události jsou skutečně logické a něco logického z nich lze vyvozovat. U abstrakcí jsou logické procesy nesmírně omezeny.

Bohužel, soudruh Freud posadil rovnítko mezi slova mysl a ego a původní řecký význam slova ego, já ve smyslu spirituálním, nahradil latinským slovem id, což znamená samozřejmě zase duševní ego, ale latinsky.
Vypadá to teda, že tu máme zmatení jazyků.

To, o čem mluvíš ty jako o egu je mysl. To, o čem mluvím já jako o egu je duše. Mysl je skutečně jiná bestie. Je sama o sobě naprosto sobecká a má na starosti přežití člověčího organismu za každou cenu. To by nebyl až takový problém, kdyby nebyla mizerně vzdělaná a byla schopna si uvědomit právě to společenské pozadí každého jedince. Nicméně, duše by to měla mít pod kontrolou emocionálně, ale zase do toho jde psychologické vzdělání jedince a jsme tam kde jsme.

Držím Ti palce, aby Tvůj výcvik dopadl dobře.

Děkuju

Remíza nebude, Slávek.

[jirik.tk]

Smyslem života housenky je proměnit se v motýla. My však lpíme na svém housenkovství a o motýlovi zpravidla nevíme nebo dokonce ani nechceme vědět. Povýšili jsme prostředky na smysl. A tak zatímco miliony housenek vylepšují sebe a svět housenek, pár stovek motýlů létá nad nimi a vychutnává krásu toho, co už je. Když však někomu řeknou, že by bylo pro něj dobré se už zakuklit, dostávají zpravidla odpověď, že je ještě brzy, že je třeba udělat ještě toto a dosáhnout tamtoho a až se to podaří a nebudou-li příliš unaveni, tak o tom zakuklení pouvažují.

[hanka]

....To, o čem mluvíš ty jako o egu je mysl. To, o čem mluvím já jako o egu je duše...

Existuje ještě další varianta ... ego + duše + duch
http://www.upramene.cz/forum/viewtopic.php?f=12&t=2008 - zrovna se tím prolouskávám...
Ahoj, Hanka

[Hela]

Dvakrát v životě v kritické a zdánlivě bezvýchodné situaci jsem rozhodnutí učinil bez dlouhého přemýšlení. Bylo bleskové a s naprosto nepravděpodobným řešením. V obou případech se udál "zázrak" a stalo se přesně to naprosto nepravděpodobné. Jedno z toho mi zachránilo život.

Poslouchal jsi intuici, tj. v tu chvíli jsi vyřadil rozum. Rozum člověk potřebuje pro běžný život, ale když o něco jde, potřebuješ intuici. (I když intuice se hodí vždycky.) Rozum využívá naše zkušenosti včetně mentálních programů, intuice nabízí i neobvyklá řešení (první nápad).

Druhému okamžitě došlo, že jediným řešením je okamžitě skočit s hřebene na druhou stranu, …vyškrábali se z toho. Definitivně to byl moment velice "chladnokrevného", rychlého a naprosto správného rozumového uvažovaní.

Tak tohle byla intuice. Kdyby o tom začal uvažovat, tak to ani jeden nepřežil.