Přetaženo z vlákna Urinoterapie
http://www.upramene.cz/forum/viewtopic. ... 08#p120308
hanka píše:Vnímám to stejně, jako kachna .. je to jako boj "kdo z koho" (tělo, nebo mysl) .. máš se vůbec rád? ...
No, jestli se mám rád. Právě že jo. Taky jsem tam měl nějakého kostlivce, ale pohřbil jsem ho, I když možná nějaký hnát ještě trčí z hlíny. Ani nevím co to bylo zač, ale mé chování se k sobě se mi při pohledu do zrcadla náramně změnilo. Co se týče půstu, docela jasně mi mé chování těla napovídá, že by aj poslouchalo na to nejedení a jedení, ale že ta surová autopatie zabrala poněkud výrazněji, než bych kdy očekával. To co se mi s ní stalo vypadá na hodně silnou herxku a hodně silná herxka znamená zase hodně organických toxinů a hodně organických (a jakýchkoliv) toxinů ruší HCl injekce a líp než činjekce. Navíc, a tohle jsem si musel taky v hlavě srovnat, člověk se nedopracuje k jakés takés dokonalosti v ničem, pokud si to betálně nenatrénuje a právě ty injekce jsou jednou z dovedností, které jsem si chtěl už dávno vřele osvojit a vykašlal se na to, takže další kostlivec k pohřbení.
Díval jsem se dost mockrát po sobě na engliš seminář a vychytával moudrosti. Moc mi to připomínalo Velechovského, kterého jsem si tím pádem taky znova projel a o dost lépe mu porozuměl, ale ten seminář jde daleko víc do detailu a vylezla z toho samozřejmě hlavně psychika.
Máme v hlavě od dětství nacpaných spoustu bludů, kterými se tvrdošíjně řídíme a jsou to taky kostlivci. Pokud je z hlavy nevybílíme, jednáme podvědomě přesně jak jsme naprogramovaní aniž si to běžně uvědomujeme. Stejně jako se naučíme řízení auta, jízdu na kole, psaní na stroji, plavat a vůbec kde jakou praktickou dovednost, kterou děláme podvědomě a my jen kormidlujem, naučejí nás autority podvědomě i myslet nejen využívaje blbin v naší paměti, ale aj blbin jak vlasně ty blbiny chápat a jak z nich usuzovat. Že máme každý tu mysl přeci jenom naprogramovanou výchovou a vzděláním každý trochu jinak, vidíme svět kolem nás taky trochu každý jinak a podle toho se každý i jinak chováme. Stejně jako se dá říct, že se naučíme řídit reflexivně auto, zatímco naše vjemy pouze dávají tělu pokyny kudy kam, podvědomí ovládá vše ostatní automaticky s velice malou vědomou kontrolou vetem, nebo přehlasováním.
Naprosto stejně naše vjemy pouze ovlivňují kam se podvědomě ubírat našim myšlením a to nám vyplivne zase v podstatě naučenou, reflexivní a skoro vždy blbou odpověď, i když máme pocit, že něco nějak vědomě vymýšlíme a hodnotíme a že jsme chytrý jak radio a předem víme, povětšinou naprosto blbě, co je a co není fajn a co stojí a co nestojí za nějaké otestování. Tohle naprosté většíně lidí brání se i vyléčit. Odsuzují daleko dříve, než si daj šanci zjistit, o co jde a usuzují stádně schovávaje se za zdí většinového názoru stejně omezených, jako jsou oni sami a tvořících skupinové, sebe podpůrné povědomí.
Pokud jsou výsledky toho co děláme neuspokojivé, a my něco s tím podvědomím, naší fantasmagorickou, podvědomou interpretací světa neuděláme, výsledky nemají šanci se změnit k lepšímu, naopak, jde to vše po spirále dál jen z kopce. Jistý pan Goebles nám však dal velice užitečnou radu v tom smyslu, že stokrát opakovaná lež stává se pravdou. Akorát tu myšlenku člověk musí dorazit dál. Ono to platí pro cokoliv a vůbec to nemusí být lež. Jde o sugesce, či autosugesce, které se z vědomé mysli přesouvají do podvědomí a jakmile je to v podvědomí, tělo se podle toho zařídí a zařizuje. Takovou praktikou lze postupně vytěsňovat bordel který v hlavě a v tom podvědomí máme a vytvořit si víru, která hory přenáší. Osobně samozřejmě dávám přednost víře, která se zakládá na skutečnostech a ne na nějaké propagandě, jako je třeba náboženství. Ale ono to pracuje oboje. Aboslutně všechny meditační techniky, vzdělání atd. nejsou o ničem jiném než o sugeci, která se nám v podvědomí stává zvykem,vírou, naučeným reflexivním chováním, které nás nesmírně omezuje v tom, čeho jsme schopni, i neschopni, ale která se dá uplatnit i naprosto obráceně an odbourání bloků a vytvoření naprosto nových a nám prospěšných věr, zvyků a reflexů.
Zatímco vědomé jednání jde po nervové soustavě jako hrubý elektrický signál (proud), to podvědomí funguje na rovině ESP a je těch rovin dokonce několik, ale to už je na knihu.
a) ESP je komunikací, která pracuje jak pro naši vnější komunikaci, tak pro naši vnitřní, mezi myslí a tělesnýma orgánama, ale definitivně I mezi buňkama a dál i mitochondriema a organelama. Nejspíše je to šišina (vezměmež to jako pracovní hypotézu), která dokáže překládat hrubý, elektrický, vědomý, signál (Proud) do jemné, elektro-orgono-gravito-informace na ESP rovině a naopak. Minimálně výzkum Komissrova a jeho vidění u slepců a přes zaslepené oči nasvědčuje, že půjde nejspíše právě o tu šišinu, i když mi přijde, že tam jde ještě od minimálně další stupeň. Pro představu si lze uvědomit, že naše pocity a city jsou volným svazkem jednotlivých informací řekněme jako nitě a každá z nich s nahrávkou jednoho nástroje jako je záznam na magnetofonovém pásku. To vyšší, elektrické je pak lano umotané z těchto nití, které šišina dovede zamotat na hrubou informaci, tedy přehrávat všechny pásky se všema nástrojema a dát tím dohromady co by dal celý orchestr, aby informaci, i když běžně spíše jako nejasný pocit bez detailů tomu vědomému myšlenkovému procesu zprostředkovala, zatímco to co jde z mozku dovede nějak zase rozmotat na nástroje, aby tomu rozuměly buňky. Řekněme, že na člověka přijde pocit, že by měl zavolat domů, nebo že na něj někde něco nepříjemného, či příjemného čeká. Někdy jde i o hodně specifickou informaci, kdy se to šišině podařilo přeložit hodně dobře.
b) Naše podvědomí už pracuje přímo s tou jemnou úrovní, čímž řídí tělo reflexivně, zatím co naše stejně zmatené vědomí se s tím potýká. Tuhle jsi sem dala si zkusit točit řekněme levou rukou do leva a levou nohou do prava. To je přesně ten problem, kdy vědomí se potýká s podvědomím a podvědomí vyhrává do té doby, než ho překopeme trénováním a někdy se podaří i jedním rozhodnutím, což určitě lze opět natrénovat jako zvyk, hlavně pak kdaž se to ještě připíchne na I.P. Pavlova, tedy podmíněný reflex, tako je třeba zaklinadlo, nebo píseň, pohyb, cokoliv.
c) Pokud si vytvoříme nějaké podvědomé víry/zvyky, ať již jakoukoliv metodou sugesce, tělo podle nich jede automaticky a reflexivně a pokud jsou ty víry pro nás prospěšné, tělo a podvědomí už to zařídí tak, že se nám začně dařit. Změní se modus operandi jak mozku a myšlení, tak těla a buněk a všeho.
d) A nejen to. Ty magnetofonové pásky nás taky propojují zevně s dalšími lidmi, vším živým a aj neživým a změna záznamu na každičké takové pásce se odehrává okamžite po celé její délce. Nepůjdu do fyziky, to je marný, protože není boha aby si lidi ještě uvědomili, že pevný záznam je stálá informace, zatímco vibrace je informace, která se hodně rychle energeticky vyčerpá a rozplyne. Všichni co mluví o vibracích se kriticky mýlí. Prakticky o ně vůbec nejde, naopak dokáží být velice rušivé a pevné formy záznamů přepisovat a aj gumovat. Proto dělaj movily a resenomie vůbec paseku jak v hlavách tak s J Cell (pro ty techničtější tady z nás) Prakticky to znamená, že vše, co se s takovou informací, tedy záznamen takové sklatby jednotlivého nástroje a nakonec I s jejich harmonií ztotožňuje, se take vyhledává a dokonce přitahuje. Je to jak magnetické pole působící na kus železa, které se však netkne řekněme mědi. (to je velice hrubý příměr). Tím se také mění naše sociální povědomí, na které máme tímto vliv každý jeden z nás, stejně jako obráceně, pokud se hodně nenaučíme, a jde i o telepatii.
e) Co říká i Pan Velechovský je naprosto přesné v tom smyslu, že jsme rozprsknutý bůh a je na nás vytvářet nové reality právě díky našemu vlastímu nejen podvědomému myšlení, ale i obnově a trénování funkce šišinkového překladače, takže vědomým ovlivňováním. Například to, že máme nějaké tuchy a že máme návyky, které se dají překopat jasně dokládá, že nám ta šišina pracuje docela dobře, ale reflexivní konání a to i myšlení nám brání strašnou spoustu hrubbých (5 smyslů) informací nejen správně ohodnotit, analýzovat a zařídit se, ale hlavně vůbec přijmout. Mezi námi, tohle platí do značné míry i pro zvířata a rostliny, i když u nich je to přeci jen trochu jinak díky tomu, že nemají intelektuální schopnosti člověka. Jedou dost napřímo a podíváš-li se například na chameleona, nebo chobotnici, jak dovedou měnit barvy pokožky, aby se přizpůsobily okolí, nebo zvířata co běhaj v noci po lese, je to docela jasné. Maj to už dědičně natrénované, čemuž říkáme u lidí reflexivní. S tím sociálním je to dobře vidět na amerických kojotech. Na rozdíl od vlků absolutně nežili někdy do padesátých let ve smečkách. Byly to ridiny než vyvedli mladé, ale jinak samotáři. Pak někdo zahlídl, že někde kojoti vynalezli lovení ve smečce a tím i žití ve smečce jak vlci a za pár let se tohle jejich chování rozlezlo po celé severní americe kde žijí, aniž by mnoho kojotích oddělených kojotích populací mělo přímý kontakt.
f) Pan Velechovský se zmiňuje o jakési nástavbě, kterou potřeboval, aby se dohrabal k tomu co je vlastně duše, protože ještě nerozumí tomu, že náš mozek a s ním i náš intelektuální, vědomý process patří výhradně našemu tělu, stejně jako všechny jeho vynikající schopnosti a vlastnosti a stejně tak že mu patří i prakticky celá naše aura a vše, co je s ní spojené. Naše duše na tomto systému parasituje, nebo žije s ním žije v symbióze, což může být otázka náhledu, ale hlavně je to otázka toho, jak si duše s tělem poradí, jak se s ním dovede prolnout a zcelit a jak se ho naučí nejen ovládat, ale také jak od něj dokáže přijímat informace. Jde o splynutí řekněme zvířecí tělesné duše s vynikajícím intelektem, naprosto sobeckým, ale i se zděděnýma zkušenostma předků s tím kouskem boha, převážně tělu neuvědomělé boží/lidské duše se svou vlastní inteliencí, zkušenostma, pamětí a i těma kostlivcema. Ty kousky boží duše si “pronajímají” intelektuální schopnost těla stejně jako všechny jeho schopnosti, nicméně blbá propagana od útlého dětství brání duši aby tělo ovládala a využívala k veškeré spokojenosti jak toho kouda boží duše, tak zvířecí duše a těla, tak společenství Gaia a nakonec I toho universa, našeho všeobecného boha, který zase není ale konečný ve smyslu kaskády božství. Naše vědomá mysl se nám jeví jako bůh našeho těla a organizace našich buněk, ale jde o vzájemný vztah který zase jde kaskádou božství hlouběji a asi v různých kvalitách přes organizace našich orgánů, buněk, mitochondrií-organel a bůh a do nekonečna dolů. Jak nahoře, tak i dole.
My všichni dohromady tvoříme, nebo taky ničíme, to záleží, mentalitu toho našeho boha nahoře i dole, kteří si krzevá naše poznatky a hlavně činy prožívají zhmotnělé myšlenky a sny atd. které našim skutečným poznatkům, ale i lžím, odpovídá. Jenže on má ten náš veliký stejně jako mi nějaká momentální pravidla, kterými jsme omezení i když pro všechny praktické účely prach nepatrně. To jsou naše skutečné současné reálnosti. Daleko vice se omezujeme sami. Náš bůh, ten nahoře (ani ten dole, tělo) vůbec není s ničím hotový jak si to představujou křesťani. On žije, intelligence má neurekom, ale taky se pořád učí a vyvíjí krzevá vše co se v něm i materiálně děje. Co věda považuje za materiální je jenom vyjádření mentálního v jakési formě a ta fyzická forma sice mentální ovlivňuje, ale řízená je mentálním stavem, procesem zpracovávání informací.
Vše je to o pokusu a omylu, o zkušenostech co v nějakém rámci lze a nelze a pro nás je dost putna jestli jde o naše úspěchy a omyly osobní, nebo získané společenské, protože nás v každém případě postrčí ať již k lepšímu, nebo horšímu. Proto je nasnadě se sice taky učit od druhých, ale hlavně si spoustu omylů a úspěchů vyžrat sami s tím, že to občas bude i bolet. Vlastní zkušenost není nezbytně o tom, jestli se má, nebo nemá člověk rád, ale o tom, jestli se dozví něco, co je mu buďto prospěšné, nebo ne, jaký z toho bude mít prožitek s tím, že zároveň je třeba brat ohled vůčí okolí a nesklonit se k destruktivnímu společenskému přístupu. To je jednoduchá rovnice. Pokud je člověk pijavice, sám si může hodně relativně jaksi pomoci, alespoň ve svých očích, ale jeho potomci a tím i jeho duše se zatraceně dozví, jak chyboval. V piodstatě jde o to, že jsme jako boží duše stejně jako bůh tvořiví, zatímco ego je shánčlivé a tím destruktivní. Zatímco tvořiví jedinci mají co rozdávat a taky hold tedy rozdávají, chamtivci maj jen to hromadění, s čím se vytahujou ve svém vlastním společenství a bar kde, ale na rozdíl od tvořivých, kteří si vše co vytvořili vezmou jako vzpomínku vykonaného díla do budoucna, nemaj chamtivci nic, co by si ze života odnesli, krome děsné nespokojenosti sami se sebou.
Vzhledem k tomu, že asociace našich buněk, naše tělo, je velice inteligentní a dokáže vše, o čem se nám jako společnosti nemůže ani zdát, je jasné, že se musíme učit především na něm a jeho reakcích a to pokud možno tak, aby to ve zdraví přežilo. No a tady zase už lezeme do té ESP kumunikace, protože učit se z toho jak nás bolí, nebo ne, je otrava, protože to jsou šíleně nespecifické informace. Co však specifické je, že pokud si ho nevyléčíme a neobnovíme a nevytrénujeme naši vědomou komunikaci s tímto nádherným systémem, který je stejně božský jako naše duše (je to takový pro nás “malý” vesmír), bude to učení se velice obtížné. V encyklopedii moc moudrostí nenajdeme.
S laskavým pozdravem, Slávek.
Je-li tvá přítomnost ve výhni okolností, vyuč se kovářem své budoucnosti.
ale je to taková moje poslední záchrana a musím přiznat že mě to vždy dostalo z nejhoršího 
takže jestli mě to tělo nesignalizuje že bych tu metodu neměl zneužívat 
nemohl jsem dýchat a měl jsem takový vnitřní třes 
proto to budu používat až když bude nejhůř 
a doufám že už to nebudu potřebovat 
eXIT ty pocity jsem neměl tedy aspon si je nevybavuji 
a to je ta noc strašně dlouhá a ráno jsem byl v hrozným stavu 
doufám že mě to už nepotká 
)
... tak to sice asi nebude, ale je pravda, že když se do sebe "zaposlouchám", necítím potřebu něco řešit. Jenom ty akutní, které občas přijdou... Potřebu čistit ale často pociťuji při sledování televize - tak ťukám, někdy by se ale klidně mohly odťukat i celé zprávy (hlavně ty z našeho parlamentu) 
.
Pěkný kulový 
)